Bajk s příchutí chilli

 

Když jsem před lety uvažoval, že si konečně pořídím pořádný bajk, nevěděl jsem, co si v té záplavě modelů a značek vybrat. Chtěl jsem kolo ne na nějaké úzké pěšinky, se kterým budu skákat přes kořeny, motat se mezi stromy. Tam to není pro mě. Potřeboval jsem něco, co bude dost odolné, univerzální a přizpůsobivé. Prostě taková holka pro všechno. Něco, co pojede a projede skoro všude, ale přitom dost svižně a ještě to uveze dost nákladu. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dozvěděl o americké značce Salsa. Právě ta má ve znaku chilli papričku. Podíval jsem se na internetové stránky a zjistil jsem, že svoji představu o tom, co je horské kolo, musím přehodnotit.

Salsa totiž u svých horáků vybočuje z řady a jde svou vlastní cestou. Na rámy používá kvalitní chrommolybdenové trubky, rám je doslova poset pozicemi, kde lze uchytit košíky na lahve nebo na menší cyklobrašny, přitom lze pevnou přední vidlici zaměnit za odpruženou, místo rovných řidítek vyhnuté berany specifického tvaru, cyklocrosové řazení, kola obutá do 29″ pneumatik, to všechno budilo můj zájem.

Při bližším zkoumání bylo čím dál více zřejmé, že toto by mohlo být to pravé. Po malých problémech s dodáním jsem doma uvítal  Salsa Fargo 3, model 2013. Rám vyvedený v tmavě modré barvě, osazen Shimanem Deore 3×9. Již po prvním svezení bylo jasné, že je to přesně to, co mě vyhovuje. I bizarní řidítka se ukázala jako velmi pohodlná a řazení jako velmi spolehlivé a účelně řešené. A těch možností kam naložit náklad. Z kola lze udělat rychlý bajk, který projede všude nebo jej ověsíte brašnami na dlouhé putování a nebo si s ním jen tak lehce pojezdíte při stále více populárnějším bikepackingu.

Salsa tak plní to co má ve znaku. Kola se znakem chilli papričky se vám odmění pěkně ostrými zážitky, na které hned tak nezapomenete.

 

P.S. Za tři roky ježdění Salsa nezklamala.

tatka 2013 škola 005

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IMG_3073

 

 

Odkazy:

http://www.bikepacking.cz/

http://salsacycles.com

http://www.bikepacking.com/

http://bikepacker.com/

 

 

Na čem jezdit?

V dnešní záplavě kol, která jsou nabízena výrobci si asi vybere každý. Pro specifickou skupinu cykloturistů to ale může být problém. Hlavně pro ty, kteří vyrážejí vstříc dalekým krajům nebo na delší cesty. Nabídka některých specializovaných výrobců je sice pěkná, ale tak trochu mimo moje finanční možnosti. Co vlastně od takového kola požadují? Z materiálů je na výběr hlavně dural, u dražších kol i karbon a nebo klasika ocel. Nebudu tu rozvádět jednotlivé přednosti a výhody a nevýhody jednotlivých materiálů. Po letech ježdění jsem dospěl k tomu, že chci kolo odolné, snadno opravitelné, které je možné přizpůsobit konkrétním podmínkám cesty, na které jdou připevnit různé nosiče, košíky, které bude dobře opravitelné a s dalšími lety používání morálně nezestárne.

Na cesty jsem začal jezdit s předělaným starým horákem zn. Mongoose s ocelovým rámem. Velikost kol byla 26″ a kolo sloužilo dobře. Přesto při mé cestě přes Makedonii nevydrželo a rám praskl přesně před trojúhelníkem na pravé straně před 8-kolečkem. Štěstím bylo, že to bylo u vesnice, kde byla autodílna. Tam jsem si nechal kolo zavařit a oprava byla tak dokonalá, že se geometrie ani nehnula a dojel jsem ještě přes 500 km do Bělehradu. Tady se ukázala výhoda ocelového rámu oproti jiným, že totiž ocel svaříte prakticky všude. Nějaká autodílna nebo místo se svářečkou je všude.

Rozhodl jsem se tedy pro kolo s ocelovým rámem  z kvalitních chrommolybdenových trubek, v mém případě zn. Columbus. Ocel je materiál s vyváženým poměrem pevnosti, pružnosti a pevnosti. Rám jsem nakonec nechal dělat na míru, tedy na mne, a tu u firmy Cykloservis Bareš, http://www.cyklobares.cz/, kde jsou opravdu šikovní a kolo máte přesně podle vašich požadavků. Můžete si vymyslet různé úchyty a dírky na kostře, přesně tam, kde potřebujete. Rám jsem nechal udělat v trekingové geometrii, ale tak, aby se do něj vešly široké pneumatiky, jako u horského kola. Rozhodl jsem se pro velikost ráfku 622×19 mm (Remerx Panther) a do rámu se vejdou pneu široké až 2,2 „, což je šířka, se kterou projedete všude.  U pneumatik sázím na jistotu, používám Schwalbe Marathon, které mě zatím nezklamaly. Je to vlastně 29″ kolo, ale při osazení menší šířkou pneumatiky máte z horského kola trekingové svižné kolo. A to ještě počítám, že se do kostry vejdou namontované blatníky, nosiče a košíky na lahve. Přední vidlici jsem nechal pevnou, protože na štěrkových a kamenitých cestách stejně nejedu rychle (ani to nejde) a to s ohledem ke stavu cesty a k nákladu na nosiči. Tady pomůžou lépe široké pneumatiky. Náboje jsou zn. Novatec se čtyřmi průmyslovými ložisky a 36 děrami na výplet.

Kolo jsem nechal osadit klasikou 3×9 převody od Shimana, řadou Deore. Je to taková zlatá střední cesta, kvalita za rozumné peníze. Nad brzdami jsem dlouho dumal, ale nakonec jsem zůstal u klasiky, V-brzdy Tektro jsou dostatečné a krom toho, výměna opotřebovaných  brzdových špalíků je záležitostí několika minut.

Všechna lanka jsem nechal vést v bovdenu po celé délce, jsou tak lépe chráněná před vlivy počasí. Na kostře jsou tři pozice pro košíky na lahve a další dvě jsou na přední vidlici. Jako nosiče používám nosiče Sport Arsenal, jak přední, tak zadní. Ten jsem nechal modifikovat, aby byl dost velký na  29“ kola. Modernizace se osvědčila na jedničku a zatím nebyl problém.

Sedačka je anglická klasika zn. Brooks, a protože na ní jezdím prakticky pořád, už ji mám vysezenou, i když na začátku to bylo tvrdé jako prkno. Ale rychle se to poddalo a můžu říci, že ani po 6 nebo 7 hodinách sezení mě nebolí zadek. Jenom při horším počasí je dbát na to, aby sedlo moc nenavlhlo. Jinak spokojenost.

Co říci na závěr? Kolo slouží již 1,5 roku a za tu dobu má najeto kolem 9 000 km ve všech povětrnostních podmínkách a měnil jsem prozatím jen řetěz, ale jinak ani jedna závada nebo nějaký problém, že by bylo nutné něco seřizovat. Celé mě to vyšlo na cca 25000,-Kč, z toho rám s vidlicí na asi 13000,-Kč. To už je dost dobré, nemyslíte?

pk 6

Po stopách 100 mil

Tak jme si zase chtěli vyjet, ale tak nějak se to pak pokazilo. Tentokrát  po stopách jihočeských  100 majlích. Předpověď se zdá dobrá, a tak s Lojzíkem vyrážíme 13.8.2016Osule 646 m.n.m.. Rozjíždíme se cestou přes Holašovice, kde vjíždíme konečně do lesa a lesními pěšinkami ve směru k Vysoké Bětě, kterou míjíme a přes Třešňový Újezdec přijíždíme do Lhenic. Pak se brouzdáme okolo Zlatého potoka a jedeme na Vitějovice, kde se chce Lojzík podívat na zříceninu hradu Osule. To byl teda nápad. Krátká, ale strmá „tlačenka“, tak bych popsal náš horolezecký výkon. Ale nahoře by se dalo použít docela pěkné tábořiště. Ujedeme ještě kousek na Běleč a zjišťujeme, že Lojzíkovi asi praskla zadní osa. Naštěstí se hned nevysypala, ale v kolu klepe a vrže, tak nemá cenu pokoušet štěstí někde v terénu.  Končíme, ale ještě si zajedeme do Husince na gáblík, abychom si pozvedli náladu. Samotnému se mě jet nechce. Po baště se vagonujeme na nádraží u Husince a poposunujeme se do Číčenic. Odtud už jedeme na pohodu po trase Radomilice, Dívčice, Zliv a jízdu zakončujeme na jednom oroseném v Bavorovicích. Byl to krátký výlet, ale 100 km na tachometru nás také hřálo na duši. Tak zase příště,  až se příroda zabarví do podzimních barev. Že by v září?

Napříč Šumavou

Tak jsem vyrazil na prodloužený víkend 24.-26.6.2016, sbalil věci na kolo a nabral směr na Šumavu. Přiblížení proběhlo vlakem do Nepomuku, poté již kolmo na Klatovy a Nýrsko. Počasí jak u moře a zajímavá místa. Projel jsem rodištěm Františka Křižíka v obci Plánice a pokračoval po polích, loukách a lesních cestách směrem na Nýrsko. Nikde nikdo, jen kopečky a lesy. Od nádrže v Nýrsku jsem stočil řidítka ke Špičáku a začlo stoupání. To mě dalo docela zabrat, ale nic mě nehoní, tak si jedu výletním tempem. Mířím okolo Bílé strže k Černému jezeru. A zase nikde nikdo. Jen místní kachny mě dělají společnost. Sjíždím do Železné Rudy a odbočuji tak, abych se dostal k prvnímu nouzovému nocovišti Hůrka. Tam přijíždím až když se stmívá a po 110 km. Mám toho tak akorát. Na nocovišti jsem ještě se dvěma páry, které jdou přes Šumavu pěšmo.

Noc proběhla v klidu, hned po odjezdu se stavím na místě bývalé vesničky Hůrka. Odbočuji na jezero Laka, kde jsem vítaným zpestřením pro místní kachny, které jsou tak vycvičené, že si k vám zaletí na sváču a nechají se skoro krmit z ruky. Opět nikde ani živáčka. jedu na Prášily, dávám nanuka a rozhoduji se jet přes Poledník.  Stoupání je zpočátku mírné, ale pak se zvedá a cesta je dost kamenitá. Poslední 2 km je už v pohodě, ale ta krajina kolem. Okolo vrcholu je pořád jen měsíční krajina s uschlými stromy. Pozůstatek po Kirilu. Tady už to žije a je tu dost kolařů i pěších. Česnečka na doplnění energie bodla a svištím dolů k Modravě. Tady už je to jak v pravém horském středisku a lidí dost. Je tu nový minipivovar, tak ochutnávám jejich pivo. A není to vůbec špatné. Rychlým přesunem na Kvildu se dostávám na cestu na Bučinu, která pohodově stoupá nahoru a není to nic těžkého. Nahoře je sice nocoviště, ale ještě je brzo. Sjíždím na Knížecí Pláně a dále okolo Strážného po malých cestičkách dojíždím až do Nového Údolí. Jen kousek za ním je další nocležiště, kde trávím další noc. Když už mám vše připravené  a jsem po večeři, tak se přižene bouřka, která vydatně kropí můj přístřešek. Jsem ale dobře připraven, takže nakonec nekončím v bazénu vody. Jsem v suchu.

Třetí den po ránu je v lese pěkně svěží vzduch. Je znát, že bouřka pročistila vzduch. Dneska už jedu jen na pohodu, pěkně podél Schwarzenberského kanálu co to jde a až za dlouho odbočuji k Lipnu, abych se přeplavil do Horní Plané. Na přívoz nečekám dlouho a po vylodění směřuju řidítka do Boletického prostoru. Přes Hodňov, Polnou a Boletice pořád směrem na naši dominantu. Na Kleť. To už jsem prakticky doma. Ještě se přehoupnout přes sedlo za Chvalšinami na druhou stranu kopce a přes Holašovice do Českých Budějovic.

Suma sumárum: tři dny, parádní počasí a příroda a 300 km.

DSCN6382

Kousek za humna

Potřebuju upustit páru. Na víkend 21.5.-22.5.2016 proto vyrážím se svým věrným druhem Lojzíkem na víkend na projížďku po luzích a hájích našeho kraje. Trasa je jen orientační přes Týn nad Vltavou, Bechyni, Tábor, Milevsko, Písecké hory, Vodňanské svobodné hory a Netolice a zpět. A jak to dopadlo? 2 dny, 240 km a naše tělíčka jak tavenej sejra. Ono totiž bylo vedro jako u móře.

DSC_1450

Výprava na jih

V době kdy všechno kvete, beru Lojzíka a Salsu a jedeme se podívat na tu krásu ven. Míříme do Novohradských hor, kam nám s přiblížením pomůže vláček. Nastupujem na trasu v Českých Velenicích a podél hranic jedeme na Nové Hrady, kde odbočujeme do Terčina údolí. Přes Dobrou vodu a Hojnou vodu se dostáváme do Žofínského pralesa. Dál pokračujeme do Pohoří na Šumavě. Na trase nepotkáváme nikoho. Snažíme se držet u hranice a klidnou jízdou po lesních cestách pokračujeme na Dolní Dvořiště. Odtud míříme na Horní Dvořiště a koukáme po místečku, kde bychom si udělali kemping. Nakonec končíme za křovím mezi stromy. Plácek je to parádní a večerní buřty také.

Druhý den se jedeme podívat na nejjižnější bod naší domoviny. Je dobře přístupný z polní cesty a hned vedle už je Rakousko. Kousek tedy jedeme po druhé straně hranice  a po pár kilometrech se vracíme zpět. Podél hranic postupujeme až na úroveň Lipna a odtud dojíždíme až do Nové Pece, kde se navagónujeme na zpáteční cestu.

Na rozjetí to byla dobrá trasa, jenom nebýt toho, že nebylo moc teplo. Ale určitě to stálo za to a už plánujeme kam příště.

IMG_3212