petrkosar.com

            Kyrgyzstán. Při zaslechnutí názvu této země se většině asi vybaví, to je ta bývalá země v Sovětském svazu někde uprostřed Asie. Ano, je tomu tak, ale co o ní vlastně víme? Že jsou tam hory pohoří Tian-Šanu a Pamíru, daleké zelené pláně, na kterých se pasou stáda koní. To všechno tam je, ale není to vše, čím nás tato země překvapí, co tam můžeme vidět a zažít. Proto jsem se o tom chtěl přesvědčit i já.

            Jako poznávací prostředek volím kolo, které obtěžkám nezbytnými zásobami v brašnách a dalšími nezbytnostmi správného cykloturisty a na křídlech tureckých aerolinek se vydávám vstříc zážitkům do daleké země.

            Hlavními magnety země jsou hory v pohoří Tian-šan a Pamír, kde jsou hory vysoké až k 7000 m. n.m., ale též jezera Issyk-Kul a Son-Kul a jejich okolí. Protože je to země rozlohou veliká, měl jsem možnost projet pouze východní část země, ale i tak jsem toho viděl  a zažil hodně. Z hlavního města Biškek jsem si to namířil k jezeru Issyk-Kul, které je rozlohou druhé největší na světě, hned po jezeru Titicaca. Pro místní je to takové jejich moře, takže jsou zde rekreační místa se vším všudy jako jinde ve světě. Jezero je i překvapivě čisté, ale to je dáno tím, že zde není žádný velký průmysl, který by jej mohl znečišťovat.  Cesta po severní straně jezera je dobrá na rozjetí  a pozvolné seznámení s místními a jejich kulturou. Jsou to totiž v převážné většině muslimové, ale praktikování náboženství berou velmi vlažně a jsou k cizincům velmi vstřícní. Na východní straně jezera je město Karakol, které je výchozím bodem pro všechny, kteří míří do zdejších hor. Je vhodné zde doplnit zásoby a zjistit aktuální informace o cestách a počasí v horách. To nejzajímavější je totiž právě na jižní straně od jezera Issyk-Kul. 

            Právě zde je možné cestovat do několika zajímavých dolin jako Džety-Oguz, Barskoon, do kaňonu Skazka, který vás překvapí svou barevností skal a z vesničky Tosor je možné jet přes stejnojmenný průsmyk přes hory až do města Naryn, což je cesta tak na 4 dny. Tedy na kole. Tu volím i já a skoro dva dny nedělám nic jiného, než že se snažím vydrápat všemi možnými způsoby do průsmyku. To vše je ale proloženo krásným počasím s výhledem na zdejší hory a pozváním do pravé jurty od zdejších pastevců. Ti zde v horách přes sezonu pasou svá stáda koní, krav a ovcí na šťavnaté trávě. Odměnou za všechnu tu námahu je dosažení vrcholu průsmyku Tosor, který je těsně pod 4000 m. n. m. a pozvolný sjezd horskou silničkou podél několika řek, které se zde tvoří mezi zdejšími horami. Zážitkem je pozorování zdejších svišťů, kteří zde mají početné kolonie a doprovází mě takto skoro tři dny. V některých částech krajina připomíná charakterem přírodu jako na Aljašce. Člověk je najednou sám uprostřed hor jen sám se sebou a doslova cítí svou nicotnost ve srovnání se vší tou majestátností okolních hor. Ale ani zde není úplně sám, alespoň jednou za den je vidět nějaká jurta pastevců a okolo pasoucí se koně.

            Cesta přes Naryn a dále údolím je jen takový rovinatý přesun pod další horský masiv, kde  čeká stoupání až k jezeru Son-Kul. Šotolinová cesta je celkem pozvolná, ale pak se před vámi vztyčí stěna s klikatícím se hadem horské cesty, která vás zavede až do průsmyku Moldo ve výšce 3346 m.n.m., odkud je to už kousek k modré hladině jezera. Jeho modrá barva je zvláště výrazná v porovnání s okolními horami, které mají načervenalou barvu. I zde člověk potká stáda koní, ovcí a skupiny turistů, pro které jsou zde postavené jurtcampy. I přesto má jezero svou osobitou atmosféru. Cesta dolů přes průsmyk Kara-Keče z vás udělá pěkného mouřenína, protože vede kolem povrchového dolu na uhlí, takže prach jemný jako mouka se na upocené tělo dokonale nalepí. Ale i to je cestování, nejsou jenom krásné chvíle a příjemné zážitky.

            Závěrečné putování přes vyprahlou krajinu kolem skal hrajícími nespočetnými barvami, setkání s místními lidmi, doplněné návštěvou pravého asijského bazaru bylo už jen završením cesty po  zemi, která je bohatá nejen svou krásnou přírodou a horskými scenériemi, ale především svými lidmi. Nezbývá než přemýšlet, kdy se vrátit a projet zbývající část této krásné země.

[Ukázat prezentaci]

1234111213►

Když jsem před lety uvažoval, že si konečně pořídím pořádný bajk, nevěděl jsem, co si v té záplavě modelů a značek vybrat. Chtěl jsem kolo ne na nějaké úzké pěšinky, se kterým budu skákat přes kořeny, motat se mezi stromy. Tam to není pro mě. Potřeboval jsem něco, co bude dost odolné, univerzální a přizpůsobivé. Prostě taková holka pro všechno. Něco, co pojede a projede skoro všude, ale přitom dost svižně a ještě to uveze dost nákladu. Náhoda tomu chtěla, že jsem se dozvěděl o americké značce Salsa. Právě ta má ve znaku chilli papričku. Podíval jsem se na internetové stránky a zjistil jsem, že svoji představu o tom, co je horské kolo, musím přehodnotit.

Salsa totiž u svých horáků vybočuje z řady a jde svou vlastní cestou. Na rámy používá kvalitní chrommolybdenové trubky, rám je doslova poset pozicemi, kde lze uchytit košíky na lahve nebo na menší cyklobrašny, přitom lze pevnou přední vidlici zaměnit za odpruženou, místo rovných řidítek vyhnuté berany specifického tvaru, cyklocrosové řazení, kola obutá do 29″ pneumatik, to všechno budilo můj zájem.

Při bližším zkoumání bylo čím dál více zřejmé, že toto by mohlo být to pravé. Po malých problémech s dodáním jsem doma uvítal  Salsa Fargo 3, model 2013. Rám vyvedený v tmavě modré barvě, osazen Shimanem Deore 3×9. Již po prvním svezení bylo jasné, že je to přesně to, co mě vyhovuje. I bizarní řidítka se ukázala jako velmi pohodlná a řazení jako velmi spolehlivé a účelně řešené. A těch možností kam naložit náklad. Z kola lze udělat rychlý bajk, který projede všude nebo jej ověsíte brašnami na dlouhé putování a nebo si s ním jen tak lehce pojezdíte při stále více populárnějším bikepackingu.

Salsa tak plní to co má ve znaku. Kola se znakem chilli papričky se vám odmění pěkně ostrými zážitky, na které hned tak nezapomenete.

P.S. Za tři roky ježdění Salsa nezklamala.

Odkazy:

http://www.bikepacking.cz/

http://salsacycles.com

http://www.bikepacking.com/

http://bikepacker.com/

V dnešní záplavě kol, která jsou nabízena výrobci si asi vybere každý. Pro specifickou skupinu cykloturistů to ale může být problém. Hlavně pro ty, kteří vyrážejí vstříc dalekým krajům nebo na delší cesty. Nabídka některých specializovaných výrobců je sice pěkná, ale tak trochu mimo moje finanční možnosti. Co vlastně od takového kola požadují? Z materiálů je na výběr hlavně dural, u dražších kol i karbon a nebo klasika ocel. Nebudu tu rozvádět jednotlivé přednosti a výhody a nevýhody jednotlivých materiálů. Po letech ježdění jsem dospěl k tomu, že chci kolo odolné, snadno opravitelné, které je možné přizpůsobit konkrétním podmínkám cesty, na které jdou připevnit různé nosiče, košíky, které bude dobře opravitelné a s dalšími lety používání morálně nezestárne.

Na cesty jsem začal jezdit s předělaným starým horákem zn. Mongoose s ocelovým rámem. Velikost kol byla 26″ a kolo sloužilo dobře. Přesto při mé cestě přes Makedonii nevydrželo a rám praskl přesně před trojúhelníkem na pravé straně před 8-kolečkem. Štěstím bylo, že to bylo u vesnice, kde byla autodílna. Tam jsem si nechal kolo zavařit a oprava byla tak dokonalá, že se geometrie ani nehnula a dojel jsem ještě přes 500 km do Bělehradu. Tady se ukázala výhoda ocelového rámu oproti jiným, že totiž ocel svaříte prakticky všude. Nějaká autodílna nebo místo se svářečkou je všude.

Rozhodl jsem se tedy pro kolo s ocelovým rámem  z kvalitních chrommolybdenových trubek, v mém případě zn. Columbus. Ocel je materiál s vyváženým poměrem pevnosti, pružnosti a pevnosti. Rám jsem nakonec nechal dělat na míru, tedy na mne, a tu u firmy Cykloservis Bareš, http://www.cyklobares.cz/, kde jsou opravdu šikovní a kolo máte přesně podle vašich požadavků. Můžete si vymyslet různé úchyty a dírky na kostře, přesně tam, kde potřebujete. Rám jsem nechal udělat v trekingové geometrii, ale tak, aby se do něj vešly široké pneumatiky, jako u horského kola. Rozhodl jsem se pro velikost ráfku 622×19 mm (Remerx Panther) a do rámu se vejdou pneu široké až 2,2 „, což je šířka, se kterou projedete všude.  U pneumatik sázím na jistotu, používám Schwalbe Marathon, které mě zatím nezklamaly. Je to vlastně 29″ kolo, ale při osazení menší šířkou pneumatiky máte z horského kola trekingové svižné kolo. A to ještě počítám, že se do kostry vejdou namontované blatníky, nosiče a košíky na lahve. Přední vidlici jsem nechal pevnou, protože na štěrkových a kamenitých cestách stejně nejedu rychle (ani to nejde) a to s ohledem ke stavu cesty a k nákladu na nosiči. Tady pomůžou lépe široké pneumatiky. Náboje jsou zn. Novatec se čtyřmi průmyslovými ložisky a 36 děrami na výplet.

Kolo jsem nechal osadit klasikou 3×9 převody od Shimana, řadou Deore. Je to taková zlatá střední cesta, kvalita za rozumné peníze. Nad brzdami jsem dlouho dumal, ale nakonec jsem zůstal u klasiky, V-brzdy Tektro jsou dostatečné a krom toho, výměna opotřebovaných  brzdových špalíků je záležitostí několika minut.

Všechna lanka jsem nechal vést v bovdenu po celé délce, jsou tak lépe chráněná před vlivy počasí. Na kostře jsou tři pozice pro košíky na lahve a další dvě jsou na přední vidlici. Jako nosiče používám nosiče Sport Arsenal, jak přední, tak zadní. Ten jsem nechal modifikovat, aby byl dost velký na  29“ kola. Modernizace se osvědčila na jedničku a zatím nebyl problém.

Sedačka je anglická klasika zn. Brooks, a protože na ní jezdím prakticky pořád, už ji mám vysezenou, i když na začátku to bylo tvrdé jako prkno. Ale rychle se to poddalo a můžu říci, že ani po 6 nebo 7 hodinách sezení mě nebolí zadek. Jenom při horším počasí je dbát na to, aby sedlo moc nenavlhlo. Jinak spokojenost.

Co říci na závěr? Kolo slouží již 1,5 roku a za tu dobu má najeto kolem 9 000 km ve všech povětrnostních podmínkách a měnil jsem prozatím jen řetěz, ale jinak ani jedna závada nebo nějaký problém, že by bylo nutné něco seřizovat. Celé mě to vyšlo na cca 25000,-Kč, z toho rám s vidlicí na asi 13000,-Kč. To už je dost dobré, nemyslíte?

Dnešní rok byl zasvěcen poznávání krás naší vlasti. 

Na kole za horizonty poznání a ještě dál…?